Poznejte lépe své dítě i sami sebe, zmapujte se!

Životní mapy jsou úžasným nástrojem pro práci s dětmi i s dospělými. Velmi rychle, ale přitom jemně pomáhají zlepšit náročné situace, kterými někdy prochází každá rodina. Ať už je to stěhování, příchod sourozence, nebo třeba rozchod, mapy nám ukazují, že drobnými změnami našich postojů lze dosáhnout efektivních výsledků a situaci v rodině celkově zklidnit ve velmi krátkém čase.

K Životním mapám mě přivedla touha porozumět naší starší dceři Elišce. Eliška byla bystré a veselé mimiko, ale jak rostla, měnila se v éterickou bytost, vílu, jejíž mysl se stále toulala někde v oblacích.

Nepotřebovala moc jíst, ani spát a téměř nás nevnímala. Žila svůj život vedle nás, ale ne s námi. Stálo nás s mužem obrovské úsilí, abychom jí alespoň částečně porozuměli a nedopustili se při našich výchovných pokusech zásadních přehmatů.

Ela se zkrátka vymykala, všemu, co jsme do té doby znali nebo četli. Veškeré naše představy o výchově jsme museli velmi rychle pustit. Žádné ověřené a zaručené teorie totiž na naší Élu nefungovaly.

Ve čtyřech letech přituhlo a přidaly se angíny a neovladatelné výbuchy vzteku. Bylo to nekonečné a vyčerpávající. Zhruba o další rok později začala mluvit o tom, že jí je fyzické tělo na obtíž. Že cítí tíhu a smutek Země a že tu nechce být. Že přišla z hvězdy. Bylo to skličující, ale alespoň se nám tím objasnilo, proč zuří.

Když už se zdálo, že se situace trošku zklidňuje, přišla další jobovka. Jednoho dne mi oznámila, že se jí hádají v hlavě dva hlasy, jeden hodný a druhý zlý a že je musí poslouchat. Často byl ten zlý prý hlasitější a silnější…Nevěděla jsem, do jaké míry je to všechno reálné, nebo zda fantazíruje, aby nás dostala do úzkých. Nakonec jsme s mužem usoudili, že tam bude od všeho trochu.

Museli jsme s mužem totálně přehodnotit naše postoje a začít brát tato témata vážně. Do té doby pro mě byli andělé, jednorožci a další jemněhmotné bytosti jen pohádkové postavy, ale když se napevno usídlili díky Elišce v naší rodině, nešlo fakt že existují nadále ignorovat .

Už jsem si nebyla ničím jistá a tak jsem hledala nějakou alternativní formu pomoci a podpory. Začali jsme s mužem intenzivně pracovat každý za sebe na osobní transformaci, zkoumat své nevědomé vzorce chování a zpracovávat osobní témata.

Navštěvovali jsme sebezkušenostní semináře a workshopy a doufali, že prací na sobě ulevíme také tíze, kterou cítila naše prvorozená dcera. A situace se začala pomalu zklidňovat. S mužem jsme se dohodli, že nebudeme hlasům dávat pozornost, Elišce jsme vysvětlili, že slyšet hlasy je normální, že je v sobě taky máme a taky se v nás často hádají…nakonec to nebyla lež a díky tomu všemu hlasy v Eliščině hlavě slábly.

Náhodou jsem v té době narazila na Životní mapy – autorskou metodu manželů Kopsových. Zaujalo mě, že se mapa kreslí, protože Eliška vášnivě ráda maluje. Tak jsme se vypravily do Tábora.

Celou cestu mi bylo špatně, měla jsem stažený žaludek a byla hodně nervózní. Bála jsem se, že jsme jako rodiče selhali.

Celý proces tvorby mapy a finální výstup mě však tak nadchnul, že jsem se do dvou měsíců na mapu objednala sama a do roka nastoupila do výcviku. Nyní mám za sebou druhý stupeň a mohu tak pracovat kromě nejmenších dětí a dospělých také se školáky do dvanácti let.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Fill out this field
Fill out this field
Zadejte prosím platnou emailovou adresu.

Menu