Jak se naladit na svou intuici, abychom slyšeli její hlas zřetelněji?

Lidé, kteří ke mně přicházejí na sezení, si často stěžují, že jejich osobní navigace oněměla. Touží se ve svém životě posunout, koukají do mapy, vidí spleť cest a možností, ale nevědí kudy kam.

Je to podobné, jako kdybyste se potřebovali autem přesunout z bodu A do bodu B a vaše navigace najednou přestala fungovat. Navigační šipka by zmizela. Hlášení, kam z nejbližší křižovatky odbočit, utichlo.

Jak se může situace dál vyvíjet?

  1. Dodáte si odvahu a budete se ptát na cestu kolemjdoucích za předpokladu, že víte, kam jedete. Když to nevíte, tak si to musíte určit.
  2. Budete se snažit všemi možnými prostředky navigaci znovu nahodit. Pokud se to nepodaří, půjdete do „opravny“.
  3. Ze všech těch možností, které máte k dispozici, zpanikaříte a už se nepohnete dál ani o krok.
  4. Situaci začnete zuřivě vyhodnocovat a analyzovat. Z bezpočtu možností budete neustále vybírat tu, která je pro vás nejlepší, takže se pravděpodobně nikam nepohnete hodně dlouho.
  5. Obrátíte se do sebe a budete pátrat v sobě, proč váš vnitřní hlas utichnul.
  6. Vykašlete se na navigaci, vytyčíte si nějaký cíl a k tomu nasměrujete svoje kroky.

Tak co, poznali jste se alespoň v jedné z možností?

Něco vám prozradím. Vaše navigace neoněměla, šipka stále ukazuje ten nejlepší směr, kterým máte pokračovat, ale vy jste ji tak dlouho a vytrvale přehlíželi, až jste jí přestali úplně vnímat.

Proč je intuice důležitá a proč je užitečné obnovit s ní spojení?

Naše intuice je náš jedinečný vnitřní kompas. Učí nás rozpoznávat, co je pro nás nejlepší a učí nás, abychom hlasu z našeho nitra důvěřovali. Intuice je iracionální a tedy nepodléhá mysli, egu, ani žádným představám, které o sobě máme.

Naše intuice k nám přichází skrze naše cítění. A cítění je něco, co není v naší západní společnosti příliš podporované. Ani výchovou, ani školou.

Důraz je v naší kultuře kladen na myšlení a smyslové vnímání. To je důvod, proč se svým cítěním ztrácíme tak brzy kontakt.

Rozhodujeme-li se o něčem důležitém se slovy: „Já to necítím…“, je po nás žádáno vysvětlení. Ale cítění se nedá vysvětlit logicky. Cítění nemá žádnou logiku. Logika je řečí naší mysli, ne našeho srdce.

Odkud se intuice bere a kdo k nám jejím prostřednictvím promlouvá?

Intuice je hlasem našeho srdce. Srdce, které miluje. Miluje nejen nás, ale veškerý život. Srdce, které necítí oddělenost, protože láska je jen jedna a je vším.

Odmalička se naše identita formuje tím, že se prohlubuje vědomí naší oddělenosti od celku. Hodně zjednodušeně – necítíme se být autem, stromem, psem a na základě toho se identifikujeme sami se sebou (nemáme, kola, nemáme větve, neštěkáme).

Zhruba v období našich prvních narozenin si začínáme uvědomovat naši oddělenost od mámy. Je to první důležitý milník v utváření naší osobnosti. Další přichází mezi druhým a třetím rokem v takzvaném období vzdoru.

Proč se stáváme cizinci ve svém vlastním vnitřním světě?

Ten vzdor však není nic jiného než silné cítění toho, kým jsme a jak to chceme. A tady často nastává první obrovský vnitřní konflikt. Namísto aby naše nejbližší okolí podporovalo růst naší osobnosti, snaží se nás nasoukat do kolonek přijatelnosti.

Když pracuji s klienty pomocí Životních map, velmi často se vracíme v čase právě do období 3 let, kdy dochází k prvnímu a zásadnímu „přemazání“ jejich osobnosti. Díky této metodě nejprve citlivě zvědomíme neplatné vzorce, které jsme si v té době vytvořili, nebo přejali a následně tuto zátěž „vyčistíme“.

Pro každou lidskou bytost, bez ohledu na to, zda je to dítě nebo dospělí, je pocit přijetí jedním z nejdůležitějších, které potřebuje nasytit.

Kdo není přijatý, umírá; doslova, společensky, emocionálně…

Rychle se učíme za jakých podmínek jsme přijímáni – rodiči, babičkami, učitelkami, kamarády a chováme se podle toho, abychom vyhověli podmínkám přijatelnosti, nikoli podle svého vnitřního cítění.

Tím se však prohlubuje nejen oddělenost od vnímání života jako takového (už se necítíme být vodou, přestože jí jsme, protože voda tvoří až 70% našeho těla), ale také naše oddělenost od nás samých. Od našeho srdce, od lásky bez podmínek.

A pak si v průběhu času uvědomíme, že jsme se ocitli v pustině. Žmouláme sice v ruce vybledlou mapu, ale nemáme kompas, ani žádný jiný ukazatel směru.

Co teď s tím?

Přestože intuice je cosi jemněhmotného, je v přímém kontaktu s naším tělem. Tělo nám tedy může dát první vodítko, jak se se svou intuicí znovu kontaktovat.

Vyzkoušejte jednoduché cvičení, potřebovat budete tužku a papír na poznámky, skicu apod. , klidné místo a 10 min času.

Pohodlně se usaďte, nebo si lehněte a zavřete oči.Vnímejte svůj dech, tak, jak je. Nijak se ho nesnažte, zpomalit ani zrychlit, zkrátka buďte se svým dechem a věnujte mu pozornost.

Všimněte si, kde v těle cítíte napětí. Možná se potřebujete pohnout, ulevit krční páteři apod. Udělejte to a zkuste se stále ve spojení se svým dechem uvolnit nejvíc, jak jste v tuto chvíli schopni.

V tomto stavu uvolnění se přeneste na místo, kde je vám dobře a cítíte se tam bezpečně. Může to být reálné místo, ale také místo z vaší fantazie, nebo třeba z prospektu cestovní kanceláře.

Na tomto bezpečném místě si vybavte vzpomínku, kde jste byli v kontaktu se svou intuicí. Může to být situace, kdy jste věděli, že teď vás učitelka stoprocentně vyvolá a stalo se tak.

Může to být silné pohnutí, při večerním návratu domů, že tímto tmavým úsekem nemáte chodit.

Může to být situace, kdy jste byli na pracovním pohovoru a tak nějak tušili výsledek, který se potvrdil. Může to být jakýkoli moment, kdy jste byli na někoho napojení, na děti, kamarádku, na mamku, babičku…

Podržte si ten pocit a vnímejte ho. Je příjemný? Nepříjemný? Kde v těle ho cítíte? K čemu byste ho přirovnali (šimrání, svírání, třepotání, apod.). Je jemný, nebo silný?

Převeďte cítění v podobě tělesného vjemu do smyslového vnímání:

  1. Vizualizujte si ho, jaký obraz se vám vybaví?
  2. Vokalizujte ho, jaký zvuk tón je pro něj charakteristický?
  3. Rozpohybujte ho, jaký pohyb ho nejlépe vystihuje?

Znovu se propojte se svým dechem a s místem, kde jste se cítili v bezpečí, pro provádění tohoto cvičení. Poděkujte sobě i místu a vraťte se zpět do reality.

Udělejte si poznámky, co jste pro sebe objevili, načrtněte si obrázek, zkrátka cokoli, co upevní a ukotví váš prožitek do reality.

Můj tip: Udělejte si poznámku do mobilu, obrázek (pokud jste malovali si vyfoťte), ať máte upomínku stále u sebe.

Díky tomuto cvičení, propojujete pravou a levou mozkovou hemisféru. Tím, že pro naši levou a racionální mozkovou hemisféru „převedeme“ cítění intuice do obrazové, zvukové, případně kinestetické (pohybové) podoby, je „racionalizované“ a pro naše myšlení přijatelné.

Příště, až budete znovu cítit například motýli v břiše a budete vědět, že tohle pro vás je/není vhodná cesta, způsob apod. Vybavte si v souvislosti se svým intuitivním cítěním také vaší „kotvu“ v podobě obrazu, zvuku, pohybu, nebo se na ní podívejte do mobilu.

Tím nejen že budete posilovat svou intuici, protože ji budete přímo podporovat, ale zároveň budete oslabovat pochyby, které vám v souvislosti s vaším cítěním bude servírovat vaše mysl, hledající pro danou situaci logické argumenty.

Když nebudete hlasu své intuice naslouchat, její intenzita a četnost, kterou k vám promlouvá se časem otupí. Svaly také potřebují pravidelný trénink, aby sílily. S intuicí to není jiné. Dobrá zpráva je, že tímto a podobnými cvičeními lze poměrně rychle spojení s naší vnitřní navigací znovu navázat.

PS: Pokud máte pocit, že si žádnou takovou vzpomínku nemůžete vybavit, zkoušejte to. Určitě v sobě máte zážitek, kdy jste prostě vnitřně věděli, že něco pro vás je/není správné bez racionálních argumentů (nebo možná dokonce proti nim).

Tento recept není univerzální, takže pokud budete zkoušet a nikam se nepohnete, napište mi. Společně vám ušijeme na míru něco jiného.

2 komentáře. Leave new

Děkuji za článek, zrovna mi “bodnul”. 🙂

Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Fill out this field
Fill out this field
Zadejte prosím platnou emailovou adresu.

Menu