Mimoděložní těhotenství není důvod, abychom do sebe nechaly řezat

V každé gynekologické ordinaci jsem tak trochu za exota. Dokola musím lékařům a sestrám vysvětlovat, jak je možné, že jsem po dvou mimoděložních těhotenstvích 3x přirozeně otěhotněla.

Tento článek jsem se rozhodla napsat, abych povzbudila všechny ženy, které si musejí vyslechnout tuto nepříjemnou diagnózu. Aby odpovědnost za svoje tělo neodevzdávaly v důvěře do rukou lékařů, ale důvěřovaly sami sobě a pokud to tak cítí, pokusily se bojovat o část těla, se kterou se narodily a pro kterou je nejpřirozenější zůstat tam, kde je – v jejich těle.

Existují řešení, o kterých se nám lékaři nezmiňují
Na začátku nového milénia jsem byla v ÚPMD poprvé hospitalizovaná s diagnózou mimoděložního těhotenství. Klasickým medicínským postupem již v té době bylo odebrat postižený vejcovod, neboť jakékoli jiné postupy se prý v případě této diagnózy neosvědčily.

Podle lékařů zůstával  vejcovod ve většině případů zcela nefunkční nebo neprůchodný, a tak bylo riziko recidivy (opakování), případně jiných zdravotních komplikací vyšší než 70 %.

Ať se nám to líbí nebo ne, zdravotnictví je ekonomický obor a tak tomuto postupu nahrává i fakt, že kolem umělého oplodnění se dnes točí obrovské finance nejen ze strany pojišťoven, ale také v rámci spoluúčasti klientek.

V té době se mnou nikdo nekonzultoval možnosti, dokonce mi ani před samotnou operací nikdo neřekl, jak bude probíhat a že o vejcovod mohu přijít.

Éra informovaných souhlasů měla teprve přijít…
Nevím přesně, jaké důvody vedly v té době mého operatéra k tomu, že zvolil neobvyklý postup, a rozhodl se, že mi vejcovod ponechá. Možná to byl anděl a nebo jen dělal dobře svou práci…

Po deseti letech, téměř na den přesně od předchozího zákroku, jsem v neděli ráno na těhotenském testu spatřila dvě čárky, ale bohužel se celá situace opakovala. Další den mne přepadla bodavá bolest v pravém podbřišku a slabé krvácení, tak jsem se raději objednala na prohlídku ke svému gynekologovi.

MUDr. Ptáček (příhodnější jméno gynekolog snad ani mít nemůže) provedl rutinní ultrazvukové vyšetření, při kterém zjistil, že zárodek v děloze není.

Sestřička odebrala krev ke zjištění přítomnosti HCG (těhotenského hormonu – pozn. red.) a jeho hladinu. Hladina HCG je v těchto případech prvním indikátorem případných problémů, neboť u prosperujícího těhotenství jsou její hodnoty jiné než v případě samovolného potratu či mimoděložního těhotenství.

Hodnota prvního odběru však sama o sobě nic nenaznačuje, důležité je srovnání hladin minimálně dvou odběrů v časovém odstupu alespoň několika dnů.

Na druhý kontrolní odběr jsem se měla dostavit za týden s upozorněním, abych okamžitě vyhledala lékařskou pomoc v případě, že se změní intenzita bolesti nebo její charakter.

A bohužel, přesně to se ve čtvrtek odpoledne stalo, a tak mě muž odvezl na ambulanci do pražského Ústavu pro péči o matku a dítě (ÚPMD).

Lékařem mi byla doporučena hospitalizace, především proto, že akutní fáze mimoděložní těhotenství mě mohla ohrozit na životě.

Nařízeno bylo také kontrolní vyšetření krve a k prostudování a k podpisu mi byly předány informované souhlasy.

Cítila jsem rozčarování, zklamání a vztek
Jeden z nich se týkal i souhlasu s invazivním operativním zákrokem – laparoskopií a můj podpis stvrzoval také souhlas s odejmutím vejcovodu. Vrcholem bylo, že souhlas obsahoval malými písmeny také pasáž a souhlas s odejmutí druhého vejcovodu v případě, že by se při zákroku zjistila jeho snížená funkce.

Vzhledem k tomu, že první mimoděložní těhotenství bylo na opačné straně, reálně hrozilo, že bych mohla při zákroku přijít o oba vejcovody…

Byla jsem rozzlobená a cítila jsem se podvedená, protože lékař na ambulanci mne na toto riziko neupozornil, ani se mnou neprodiskutoval případné možnosti léčby.

Připadala jsem si jako blbec
Ráno při velké vizitě mě primář spěšně informoval o pravděpodobném postupu, prokáže-li se na ultrazvuku s velkou rozlišovací schopností mimoděložní těhotenství. Ultrazvuk mě čekal po vizitě.

Dovolila jsem si primáři položit otázku, zda je odejmutí vejcovodu nezbytné, protože jsem již jednou v jejich zařízení byla hospitalizovaná se stejnou diagnózou a vejcovod mi byl ponechán.

Primář se na mne konejšivě (rozuměj jako na pitomce) usmál a pravil, že pokud mi byl vejcovod ponechán, oplodněné vejce se muselo nacházet v dutině břišní a nikoli ve vejcovodu.

Ohradila jsem se: „Nezlobte se, ale dobře si pamatuji, že gravidita byla v levém vejcovodu.“

Opět následoval „konejšivý“ úsměv a ujištění, že v případě diagnostikovaného mimoděložního těhotenství je odebrání vejcovodu standardní postup. Hotovo, vyřízeno.

Ultrazvuk nechtěnou diagnózu bohužel potvrdil. Rozplakala jsem se, ale zároveň cítila obrovský vztek.

Nechtěla jsem se se ztrátou vejcovodu (natož obou) smířit. Byl to útok na podstatu mojí ženskosti, na schopnost počít dítě přirozenou cestou.

Cítila jsem potřebu za svůj vejcovod bojovat, celou cestu zpět na oddělení jsem si opakovala dvě věty: „Je to tvoje tělo, tvoje odpovědnost, bojuj! Určitě musí být i jiný způsob.“

Manipulace, manipulace, manipulace
Souhlas s laparoskopickým výkonem a odejmutím vejcovodu jsem zatím nedala. Po návratu na oddělení mě čekalo předoperační vyšetření. Mladý lékař byl sympaťák pouze do chvíle, než otevřel ústa.

Usedla jsem na lehátko a znovu položila dotěrnou otázku, zda je nezbytné vejcovod odstranit. Lékař se načepýřil a začal svůj manipulativní monolog, ve kterém líčil katastrofické scénáře plné krve, hnisu a v neposlední řadě i smrti.

Dozvěděla jsem se mimo jiné, že takto riskantní chování je nepochopitelné obzvlášť v době, kdy je umělé oplodnění dostupné doslova na každém rohu.

Zajímalo by mne, zda by pan doktor postupoval jako pacient podle svých lékařských doporučení v případě, že by se jednalo o jeho chámovody. Nebo vejcovod jeho ženy.

Na závěr použil okřídlenou větu, která měla můj nezodpovědný přístup k sobě sama a potažmo celé mojí rodiny („Paní Stolaříková, buďte rozumná, jste přeci už matka…“) definitivně zvrátit: „Samozřejmě, že vás k souhlasu s operativním odstraněním vejcovodu nutit nemůžeme. V případě, že zákrok odmítnete, podepíšete nám negativní revers a my vás propustíme.“

Spadla mi brada, to byl vážně silný kalibr, když jsem chtěla pouze diskutovat o pokusu zopakovat zákrok z roku 2001. Vařila se ve mně krev.

Takový způsob jednání byl pro mě nepřípustný. Požádala jsem lékaře, aby mi zavolal vedoucího oddělení a odešla na pokoj.

Při cestě na pokoj jsem zaslechla, jak lékař na sesterně interpretoval náš rozhovor. Prý jsem odmítla operaci. V tu chvíli to byla lež. Nic jsem neodmítla, uvědomovala jsem si závažnost situace, chtěla jsem pouze získat maximum informací a na jejich základě učinit vědomé rozhodnutí.

Cože? Ono to jde i bez operace?
Po příchodu MUDr. Hanáčka, vedoucího oddělení G3, jsem absolvovala další kolo vysvětlování. Lékař mne trpělivě vyslechl, nevynášel žádné soudy, nestrašil mne, podal mi věcné a neemotivní informace, dokonce se zajímal i o moji předchozí zkušenost.

Následně mi vysvětlil, že zákrok, který mi zde v roce 2001 provedli, nebyl až takovou raritou, ale že jsem měla velké štěstí, že se podařil a pooperační stav byl bez komplikací.

V momentě, kdy už jsem byla téměř rozhodnuta, že souhlas s odstraněním vejcovodu podepíšu, navrhl k mému úžasu lékař alternativní řešení, a to dokonce neinvazivní tedy bez operace.

Mohli by mi podat v jedné dávce cytostatika (léky používané při chemoterapii), která plod uhnízděný ve vejcovodu zabijí, a ten se následně vstřebá.

Podání cytostatik v jedné dávce prý nemá zásadní vedlejší účinky a v případě, že lék zafunguje tak, jak má, sleduje se asi 4–5 týdnů hladina HCG, dokud těhotenský hormon z krve nevymizí. Pak je možné považovat léčbu za ukončenou.

Ptala jsem se, zda se jedná o standardní lékařský postup nebo nějaký experiment. MUDr. Hanáček mi vysvětlil, že tento způsob léčby se často používá např.: v Anglii (doslova řekl, že tam mají tento způsob léčby rádi), ale že u nás jde o metodu využívanou vzácně. Upozornil mě rovněž, že správná funkce (průchodnost) pravého vejcovodu je nejspíš narušena a že je zde již zmiňovaná 70% pravděpodobnost opakování problému.

Pro mě však jeho zpráva znamenala 30% šanci na otěhotnění přirozenou cestou, tedy šanci 1 : 3 a to není málo, takže jsem s navrženým postupem souhlasila.

Měla jsem chuť natáhnout se přes stůl a doktora políbit.

Řešení, které navrhl, sice nezaručovalo, že se léčba podaří a že nakonec přeci jen neskončím na chirurgickém sále, avšak i v případě, že by se tak stalo, přijala bych tuto skutečnost s klidným vědomím, že jsem pro záchranu pro mě veledůležité části svého těla udělala vše.

Jaké jsou tedy možnosti?

Při každém potvrzeném mimoděložním těhotenství je nutná hospitalizace a okamžité zahájení léčby, protože zanedbání může mít v extrémním případě fatální následky.

V nemocnici zůstává žena několik dní, v některých případech i několik týdnů, v závislosti na zvoleném postupu léčby:

Invazivní (operativní) metody

V Česku je metodou první volby salpingektomie neboli chirurgické odstranění vejcovodu.

Tato invazivní metoda léčby je prováděná nejčastěji laparoskopicky v akutních případech (dojde-li k ruptuře vejcovodu) pak velkou břišní operací, protože je nutné udělat kompletní revizi břišní dutiny.

Není-li stav pacientky akutní, musí žena vždy podepsat informovaný souhlas s odstraněním vejcovodu.

Bohužel, čeští lékaři pacientky ve většině případů neseznamují se všemi existujícími způsoby léčby, včetně neinvazivních metod. Pokud se žena nechce smířit s chirurgickým odstraněním vejcovodu, nezbývá jí než odmítnout (byť i jen dočasně) písemný souhlas s laparoskopickou operací a trvat na vysvětlení všech dostupných způsobů léčby včetně jejich přínosů i případných rizik.

Rekonvalescence po laparoskopické operaci trvá zhruba 1 týden a pacientka opouští nemocnici obvykle do tří dnů, po velké břišní operaci trvá hospitalizace cca 1 týden a rekonvalescence dalších několik týdnů.

Neinvazivní metody (bez operace)

Šetrná, u nás téměř nepoužívaná, avšak například ve Velké Británii zcela běžná metoda léčby mimoděložního těhotenství spočívá v podání jedné dávky cytostatika bránícímu rychlému růstu buněk (používá se při chemoterapii).

Pro aplikaci léku je však nutné splnit určitá kritéria – čím nižší hladina HCG, tím je úspěšnost léčby vyšší. Po podání cytostatika plodové vejce odumře a následně je z vejcovodu vyplaveno, nebo se vstřebá. Po zákroku je nutné pacientku sledovat .

Sledování spočívá v měření hladiny těhotenského hormonu HCG, které může bezprostředně po zákroku mírně vzrůstat, následně by však měl následovat jeho prudký pokles.

Krevní vyšetření se kombinuje s UTZ vyšetřením, které primárně sleduje přerušení cévní výživy zárodku a tím pádem i jeho růst. I zde může dojít přechodně k mírnému zhoršení zdravotního stavu, neboť usmrcené plodové vejce se může zalít krví a tím zvětšit svůj objem.

Pacientka většinou setrvává v nemocnici na pozorování do té doby, než je možné prokazatelně určit úspěšnost léčby. Nadále je i v domácím ošetření nutné dodržovat klidový režim, úplné uzdravení nastává až po několika týdnech.

Vyčkávací postup

Pro ženu nejšetrnějším způsobem léčby je observace, tedy vyčkávání, zda si tělo s nežádoucím těhotenstvím neporadí samo a zárodek nevstřebá.

Podle výzkumu publikovaném v časopise Fertility and Sterility v roce 1995, se 69% ektopických těhotenství vstřebalo spontánně.

Tato léčba vyžaduje dlouhodobější hospitalizaci a sledování, protože i přes poměrně vysokou elasticitu vejcovodu může dojít k jeho ruptuře a následnému krvácení do dutiny břišní. Používá se hlavně v případech, kdy je počáteční hladina HCG nízká, stejně jako v případě podání cytostatik.

Ráda bych povzbudila všechny ženy, aby se nebály bojovat za svá těla, za svoje zdraví. Zdravotníci nejsou Bohové a často je potřeba vystoupit ze své komfortní zóny, přijmout plnou odpovědnost sama za sebe, aby se mohl následně změnit i přístup zdravotníků k nám samým.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Fill out this field
Fill out this field
Zadejte prosím platnou emailovou adresu.

Menu