Jak jsme nevybrali jméno

A už víte, co TO bude? Ne, nevíme, nechceme to vědět, ani u druhého jsme nechtěli. Odpovídala jsem často na dotěrné otázky blízkých i vzdálených rodinných příslušníků, přátel, známých.

Alespoň jména už ale vybraná máte!? Ne, nemáme, mumlala jsem a hledala způsob, jak stočit konverzaci jiným směrem. Bylo mi jasné, co bude následovat. A upřímně? Nechtěla jsem ty řeči poslouchat.

Jak se přibližoval termín porodu, zvyšoval se úměrně tomu nátlak okolí. Nechápala jsem, proč všichni řeší to, jestli máme pro naše třetí dítě vybrané jméno. Jako kdyby na tom záleželo víc, než jakým způsobem se miminko narodí, nebo zda bude zdravé.

Průběh každého jednoho těhotenství byl velmi speciální. Moje děti mě již v lůně směřovaly tak, abych si vyřešila některé bloky, odhalila neplatné vzorce chování a zbavila se rodových zátěží. Ale o tom vám napíšu samostatný článek.

Zatímco u předchozích dvou dcer byla jména jasná ještě před tím, než jsem otěhotněla, potřetí to bylo jinak. Ostatně, celé těhotenství bylo úplně jiné.

Až do poslední chvíle jsem si nechávala otevřené všechny varianty. Neměla jsem ujasněné, kde a jak budu rodit, kdo mě bude doprovázet, ani co bude bezprostředně po porodu. Natož, abych věděla, jak chci dítě pojmenovat.

Všechny ty otázky mě jen znervoźňovaly
Ze začátku jsem pociťovala z tohoto zvláštního rozpoložení nejistotu, ale jak jsem zjistila později, moje nejistota pramenila především z nejistoty mého okolí.

Když jsem se odpoutala od všech otázek, kterými mě okolí zahrnovalo, našla jsem v sobě přístav klidu a důvěry v to, že se celý proces odvíjí tak, jak má. A že je to v pořádku – nevědět, že až bude ten pravý čas, jednoduše vědět budu.

Komunikace s miminkem probíhala na úrovni našich Duší. Byl to hodně zvláštní pocit, informace ke mně přicházely z hlubiny mého niterného světa, který se mnou najednou někdo sdílel.

Často jsem tomu sama nerozuměla, ale ani to mě neznepokojovalo. Naopak, užívala jsem si to magické a posvátné propojení a cítila hlubokou vděčnost za třetí dar života.

Článek o tom, jak to nakonec dopadlo, kde a jak jsem porodila si přečtěte tady.

Proč jsme nevybrali jméno podle kalendáře
Zpočátku jsem se snažila objevit jméno pro miminko pomocí meditace, imaginace a vědomého snění. Číhala jsem, zda se nějaké indicie neobjeví během nočního spánku.

Hledání jména jsem dokonce zasvětila jeden ze seminářů hledání Vize. Ale nic se nedělo, žádné jméno se neobjevilo, nebo jsem věděla, že to není to pravé.

Tak jsem to nechala být. Během těhotenství mi došlo, že jedním z úkolů, které musím dokončit, než se miminko narodí je opustit lpění, naučit se propouštět. A plynout. Protože stejně tak, jako my chceme něco od života, také život chce něco od nás.

A ode mě život chtěl, abych přestala všechno ve svém životě řídit. Abych se naučila důvěřovat, že vše se děje správně tak, jak se to děje.

Nerozumějte tomu tak, že jsem seděla doma krčila rameny a bezradně říkala. „já nevím.“ Zjišťovala jsem si informace, zajímala se, jen jsem prostě NEVĚDĚLA. A dovolila jsem si konečně říkat to svoje NEVÍM sebevědomě a užívat si to.

Jméno Duše
Možná jste si všimli fenoménu jména Duše. Někteří lidé mají jména, jejichž účelem je pomáhat svým nositelům rozvzpomenout si na to, co je zde na Zemi jejich posláním.

My máme jména Duše celá rodina. Můj muž i obě děti. Dostali jsme je při krásném rituálu od jedné šamanky v době, kdy to ještě nebylo IN. Ta jména s námi vibrují a pomáhají nám překonávat naše slabší chvilky.

Moje duchovní jméno je pro mě při mojí práci průvodkyně jako kotva, která mě vrací k sobě samé. Moc jsem si proto přála, aby i naše třetí dcera měla od narození jméno, které ponese podporující energii záměru její Duše zde na Zemi.

Příběh o zrození jména
Jednoho dne jsem věděla, že jméno přijde potom, až se dcera narodí. Až jí budu chovat. Matrika potřebuje znát jméno do měsíce, tak proč se tím drásat.

I na porodním sále jsme museli vyslechnout slova údivu: „Vy jste se nedohodli? Vám se žádné jméno nelíbilo? To se nám ještě nestalo, aby odtud odcházeli rodiče s miminkem beze jména…“

V podvečer po porodu jsem seděla a dívala se z okna. Chovala jsem naší dceru a cítila tu ohromnou sílu přírody. Bylo devatenáctého dubna, všechno kvetlo, bzučelo, vonělo, nebe bylo jiskřivě modré, vzduch svěží.

Před pár hodinami jsem porodila naši třetí dceru, seděla jsem tam a cítila jsem se silná, plná a celistvá. A v tom jsem slyšela jak hluboko z mého nitra vyvěrají tóny podobně, jako si pramen křišťálově čisté vody hledá cestu z útrob Země ven na povrch.

Zpívala jsem tu melodii nejprve tiše, ale potom, jak ten pocit sílil, stále hlasitěji. Chtělo se mi tančit. Věděla jsem, že to je Píseň jara a že to je jméno naší dcery. Oddala jsem se zpěvu a ponořila se do té melodie, jako bych se nořila do čisté, smaragdově zelené vody v horském jezeře.

A jak jsem zpívala tu píseň a dcera mi pokojně spala v náručí, na tónech té písně ke mně připlulo jméno Flora. Bylo tak nádherné! Silné a křehké zároveň stejně, jako naše dcera. A mě to celé najednou dávalo hluboký smysl.

2 komentáře. Nechte nové

  • Riomee, moc krásný příběh, se kterým zcela souzním! Měla jsem to obdobně. Jen v době, kdy se mi narodilo mé 3. dítě, jsem ještě nebyla tak docela napojená na universum, proto jsem byla trošku dotlačená k tomu vyjádřit se hned po porodu. Dnes vím, že bych se rozhodla jinak. Naštěstí jen o trošku. 🙂 Syn by se nejmenoval Michal, ale Michael…

    Odpovědět
  • I really enjoy the blog post. Great.

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Fill out this field
Fill out this field
Zadejte prosím platnou emailovou adresu.

Menu